1Kopce byly zelené a rozlehlé a ovce byly klidné a tiché. David je každý den hlídal, vedl je svou pastýřskou holí a opotřebovaným koženým prakem, který nosil zastrčený po boku.
2Ale nebál se. Jednoho rána ho otec poslal odnést chléb a sýr jeho starším bratrům, kteří stáli s izraelským vojskem na skalnatém svahu kopce. David šel dlouhou cestou
3, jeho malá hnědá taška se houpala u boku a slunce mu hřálo záda. Když David dorazil, uslyšel hluboký hlas, který zahřměl přes celé údolí. Tam stál Goliáš — bojovník vyšší, než jakého David kdy viděl.
4„Není tu nikdo dost statečný?" Vojáci za Davidem ustoupili. Šepoty se davem šířily jako vítr suchým trávím. Nikdo nevystoupil dopředu.
5To, co cítil, nebylo nic jiného. „Půjdu já," řekl David tiše. Královi muži přinesli Davidovi těžkou bronzovou přilbu a silnou zbroj. David se pokusil udělat jeden krok a málem se převrátil.
6„Tohle nosit nemohu," řekl upřímně. „Nejsem na to zvyklý." Odložil vše stranou. Místo toho David přistoupil k nedalekému potoku. Sehnul se a vybral pět hladkých kamenů.
7Goliáš se na Davida podíval shora a vydal dunivý smích. „Posíláte chlapce s holí?" zavolal. Jeho štít byl zdvižen vysoko. Jeho boty otřásaly zemí při každém těžkém kroku.
8— v rovnoměrném oblouku — dokola a dokola, tak jako to udělal tisíckrát na tichých svazích pod otevřeným nebem. Kámen letěl. Goliášův velký štít dopadl s rachotem, který se rozlehl celým údolím.
9Obrovský bojovník se zakymácel — a pak, se zvukem jako padající dub, se zastavil. Dlouhé ticho se rozlilo po obou svazích kopce. Pak se pomalu vzdálení vojáci na protějším hřebeni otočili a odešli.
10, prázdný prak mu visel po boku, v tašce měl pět kamenů a čtyři z nich stále nepoužité. Ovce doma čekaly. Nebe nad ním bylo velmi modré a velmi široké.
