Proměňte jejich představivost vpříběh, který si mohou vzít do ruky.

Pip vidí hvězdu.

Chce ji následovat.

Pip seděl na kopci a díval se nahoru.

Nad stromy zářila jasná hvězda.

Tak jasnou ještě nikdy neviděl.

„Kéž bych věděl, kam létáš," zašeptal.

Hvězda zablýskala, jako by ho slyšela.

„Možná ji mohu sledovat," řekl Pip s odhodlaným dechem.

A tak začalo jeho dobrodružství.

Pip prožil celý život v bezpečí údolí, kde stromy hustě rostly, cesty se klikatily mezi důvěrně známými kameny a každý večer končil pod stejnou tichounkou oblohou. Přesto dnes večer se za hřebenem pohybovalo zlaté světlo. Nepoblikávalo jako obyčejná hvězda. Zdálo se, že se zastaví pokaždé, když se zastaví on – jako by čekalo, až si ho všimne.

Vzpomněl si na příběhy, které starší lišky vyprávěly u ohně – příběhy o skrytých pramenech, zapomenutých stezkách a cestovatelích, kteří se vrátili s novými souhvězdími v očích. Pip vždy poslouchal z nejbezpečnějšího koutu nory. Teď mu ty příběhy nepřipadaly vzdálené. Připadaly mu jako dveře, které se otevřely jen pár kroků od něj.

Na okraji lesa nesl vítr vůni jehličí a deště. Cesta vpřed byla temnější než jakákoli jiná, kterou znal, ale hvězda přes zem stáhla tenkou zlatou stuhu. Pip se bál. Zároveň pochopil, že odvaha neznamená zanechat strach za sebou – znamená rozhodnout se, že něco jiného je důležitější.

Jednou se ohlédl za teplými světly údolí a ten pohled si pečlivě uložil do paměti. Pak si utáhl šálu, zhluboka se nadechl a prošel pod první zastíněnou větví. Nad ním hvězda sklouzla hlouběji do noci. Pip ji následoval – ne proto, že by věděl, kde cesta skončí, ale protože byl konečně připraven objevit, kým se po ní může stát.