1Každý večer, když slunce splývalo do oranžova a střechy paláce se rozžhavily do tepla, Daniel poklekl u svého okna, sepjal ruce a modlil se. Dělal to celý život a nic – ani nový, nespravedlivý zákon – ho nezastavilo.
2Královští úředníci šeptali a osnovali plány. Sepsali nařízení, podle nějž se nikdo v celé zemi nesměl po třicet dní modlit k nikomu jinému než ke králi. Věděli, že Daniel nikdy neposlechne. A skutečně neposlechl. Poklekl, jako vždy, a tiše se modlil k otevřenému nebi.
3Toho večera byl Daniel odveden do lví jámy. Vchod byl jako široká, temná tlama ve skalním svahu. Vojáci přivalili velký kámen přes otvor a noc Daniela pohltila.
4Uvnitř bylo chladno a vzduch voněl suchou hlínou a teplou srstí. Danielovy oči pomalu nacházely tvary ve stínech.
5Jeden lev, širokých plecí s měkkou zlatohnědou hřívou, zvedl jantarové oči a dlouhou, tichou chvíli se na Daniela díval.
6Daniel neutekl. Sepjal ruce a modlil se, jako vždy, tiše a vytrvale – tak jako řeka plyne dál i ve tmě.
7Daniel si mezi nimi jemně sedl. Velká lvova hříva byla teplá u jeho roucha.
8Nahoře, skrze prasklinu ve skále, bylo vidět jedinou hvězdu. Daniel ji sledoval, až mu začaly těžknout oči.
9Když první šedavé světlo rána vklouzlo do jámy, velký lev zvedl hlavu. A pak to Daniel uslyšel: venku se ozval hlas, chvějící se a plný naděje, volající jeho jméno. Velký kámen zavrčel a odvalil se. Dovnitř se vylil chladný ranní vzduch a zlaté světlo se rozlilo po podlaze jámy.
10Daniel pomalu vstal. Jeho roucho bylo čisté. Jeho ruce byly klidné. Kráčel vstříc světlu a velký lev ho jantarovýma očima klidně sledoval – jednou tiše zamrkal, zatímco ráno se otevíralo do šíře.
