1Jonáš byl člověk, který miloval domov. Miloval vůni čerstvě upečeného chleba ráno a zpěv ptáků za oknem. Ale jednoho dne přišla zpráva — silný, jistý pocit v jeho srdci. Jdi do Ninive, říkal. Řekni tamním lidem, že je vidím. Ninive bylo velmi daleko, plné cizinců, které Jonáš neznal. Nechtěl jít.
2Námořníci na molu se neptali, kam pluje. Vzali jen jeho minci a vytáhli plachtu. Jonáš nastoupil na loď a našel si klidný koutek. Voda byla klidná a modrá a on zavřel oči.
3Pak se obloha změnila. Mraky se nakupily jako tmavá vlna. Vítr začal foukat sem a tam. Vlny vyrostly jako zdi a malá loď se kymácela a skřípala. Jonáš se posadil. Podíval se na rozbouřené moře a věděl — hluboko v hrudi, tak jak víme věci, které jsou pravdivé — že bouře přišla kvůli němu.
4Jonáš se pomalu nořil pod hladinu. Voda byla chladná, zelená a plná světla.
5Velká ryba otevřela svou širokou tlamu a Jonáš se bezpečně snesl dovnitř. Bylo tam teplo a ticho, jako když odpočíváš ve tmě mezi dvěma údery srdce.
6Tři dny strávil Jonáš uvnitř velké ryby. V tom tichu, bez ničeho k vidění a bez možnosti utéct, začal konečně přemýšlet.
7A modlil se — ne ozdobnými slovy, ale upřímnými, takovými, která jsou jako vydechnutí po příliš dlouhém zadržování dechu. Slyšel jsem tě, řekl tiše. A teď jsem připraven.
8Pak ryba jemně sklonila své velké tělo a Jonáš se vykulil na teplý písek, mrkaje do ranního slunce.
9Chvíli tam ležel a cítil pevnou zem pod sebou a slunce na tváři.
10Jonáš vstal. Okartáčoval písek ze svého roucha, narovnal plášť a podíval se na východ — směrem k Ninive, velmi daleko, plnému cizinců, kteří ho neznali. Zhluboka se nadechl. A pak se vydal na cestu.
