1Dávno, pradávno pod širokým a nekonečným nebem žil laskavý muž jménem Noe. Noe měl velké srdce, silné ruce a rodinu, kterou měl nade vše rád. Každé ráno Noe vyšel ven, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a děkoval za krásný svět okolo sebe.
2Jednoho tichého večera, když se na nebi začaly rozsvěcet hvězdy, uslyšel Noe něco neuvěřitelného – jemný, klidný hlas, teplý a jistý jako sluneční paprsek. Byl to hlas Boží. 'Noe,' řekl hlas, 'potřebuji, abys postavil něco opravdu velikého.'
3Bůh Noemovi přikázal postavit velkou dřevěnou archu – loď tak obrovskou, že by se do ní vešla Noemova rodina a dva zástupci každého zvířete na zemi. Noe pozorně naslouchal každému slovu. Nebál se, nepochyboval. Jen přikývl a řekl: 'Udělám to.'
4Hned druhý den ráno Noe vzal do ruky nářadí. Ťuk, ťuk, ťuk! Řezal a piloval dlouhá prkna. Jeho synové mu pomáhali s dřevem, jeho žena nosila studenou vodu k pití. Společně pracovali od východu do západu slunce, den za dnem.
5Pomalu archa rostla do výšky i do šířky. Její velké stěny se tyčily jako malá hora. Sousedé se chodili dívat a kroutili hlavami. 'Co je to za obrovskou věc?' ptali se.
6Noe se ale jen usmíval a dál stavil.
7A pak, jednoho jasného rána, se stalo něco úžasného. Začala přicházet zvířata – po dvou, přesně jak Bůh slíbil. První přišli velcí šedí sloni, jejichž nohy jemně duněly po nájezdu a choboty se lehce kývaly na pozdrav. Pak šli zlatí lvi, bok po boku se vztyčenými hlavami. Za nimi poskakovali dva huňatí králíčci se zvědavě chvějícími čumáčky. Žirafy natahovaly své dlouhé krky do dveří. Zebry klapaly po rampě v nejlepších proužkách.
8Do archy přilétali ptáci všech barev. Jasní papoušci, moudré sovy a dvě něžné bílé holubičky usedly v trámoví. Žáby skákaly, želvy se pomalu plazily a dvě maličké berušky vlétly dovnitř právě včas, než se zavřely dveře. Každé zvíře si našlo své místo.
9Noemova žena se postarala, aby měla všechna zvířata dost jídla i čerstvé vody. Noemovi synové rozprostřeli měkké, voňavé seno.
10Noe prošel archou od přídě po záď a když viděl všechna stvoření bezpečně odpočívající, usmál se nejširším úsměvem svého života.
11Potom začalo pršet. Nejprve spadla kapka, pak druhá, a najednou se nebe otevřelo a liják proudil dolů. V dálce zahřmělo. Velká archa kvílela a sténala – a pak se pomalu zvedla. Archa plula! Byli v bezpečí.
12Čtyřicet dní a čtyřicet nocí déšť neustával. Uvnitř archy Noe vyprávěl příběhy, děti si hrály a zvířata usínala v útulném tichu. Holubička tiše vrkala v trámoví a všichni naslouchali dešti ťukajícímu na dřevěnou střechu jako sladké ukolébavce.
13Čtyřicátého dne déšť ustal. Všude bylo ticho. Noe vystoupal k nejvyššímu oknu a vyhlédl ven. Všude kolem byla jen voda, široká, klidná a stříbřitá, kam až oko dohlédlo. Zatajil dech a čekal. Noe vypustil bílou holubičku, aby hledala pevnou půdu. Holubička letěla daleko nad stříbrnou vodou, hledala, hledala, hledala.
14Toho večera se malá holubička vrátila – a v zobáčku nesla čerstvou zelenou olivovou ratolest.
15'Země!' zvolal Noe a celá rodina propukla v radost. Zvířata se přidala – vřískotem, troubením, štěbetáním, zpěvem. Dveře archy se otevřely dokořán a všechny bytosti vyběhly ven, po dvojicích, do nového světa. Země voněla po dešti a nových začátcích.
16Noe poklekl na měkkou zem a celým srdcem poděkoval. A pak – ó ano, tehdy – Bůh vykouzlil na nebi něco překrásného. Velká duha se klene od jednoho k druhému okraji světa v červené, oranžové, žluté, zelené, modré i fialové. 'To je můj slib pro tebe,' zašeptal Boží jemný hlas. 'Slib péče, naděje a lásky — pro tebe, tvou rodinu i všechno živé na zemi.' Noe se na duhu díval a v srdci věděl, že tento slib nikdy nezmizí. A opravdu nikdy nezmizel.
