1Bodlák byl nejrychlejší zajíček na celé Pryskyřičkové louce. Skákal tak rychle, že mu vlály uši a vítr hvízdal kolem vousků. „Rychleji, rychleji!" – to bylo jeho oblíbené heslo.
2Jednoho rána se Bodlák rozletěl přes louku k velikému dubu. Dorazil tam jako první, to se ví. Ale když přiběhli kamarádi, všichni se usmívali nad něčím, co Bodlák nestihl vidět.
3„Viděl jsi motýly u potoka?" zeptal se jeden kamarád. „Ne," řekl Bodlák. „Přeskočil jsem je." „Cítil jsi zimolez?" zeptala se druhá. „Ne," řekl Bodlák. „Šel jsem moc rychle."
4Bodlák si sedl do trávy. Závod k dubu sice vyhrál, ale po cestě mu uniklo úplně všechno. Nějak mu to vítězství nepřipadalo jako výhra.
5Druhé ráno Bodlák zkusil něco nového – a pro rychlého zajíčka pořádně těžkého. Skákal pomalu. Jeden skok, pak chvilka klidu, pak další tichý skok.
6A co všechno objevil! Beruška se sedmi malými tečkami. Kapka rosy třpytící se na listu jako drobný klenot. Měkký polštář jetele vonící jako zelené sluníčko.
7Kamarádi ho dohnali a divili se. „Ty jdeš dnes tak pomalu, Bodláku!" „Vím," řekl a usmál se od ucha k uchu. „Nechtěl jsem nic přehlédnout."
8Ten večer se Bodlák stočil ve svém útulném doupěti, srdce plné motýlů, zimolezu a berušek se sedmi tečkami. Rychlost je zábava, pomyslel si ospale. Ale pomalost je plná zázraků. Dobrou noc, Bodláku. Dobrou noc.
