1V údolí vysoké stříbrné trávy žila mladá jednorožka jménem Luna. Luna milovala den, kdy bylo všude světlo a všechno bylo snadno vidět. Ale když přišla noc, tma jí rozklepala bříško.
2"Nemám ráda tmu," svěřila se Luna své mamince. "Nevidím, kde co je." Maminka ji jemně poňuchňala. "Pojď se mnou na malou procházku, ukážu ti jedno tajemství o tmě."
3Vyšly ven pod hlubokou modrou oblohu. Nejprve měla Luna pevně zavřené oči. Ale maminka tiše řekla: "Otevři je pomalu. Tma není prázdná. Je plná tichých věcí."
4Luna otevřela oči. Vysoko nad hlavou blikalo tisíc hvězd, jako malí kamarádi, kteří mávají na pozdrav. Ve dne je Luna nikdy neviděla.
5"Hvězdy vycházejí jen ve tmě," vysvětlila maminka. "Kdyby bylo stále světlo, nikdy bys je nepoznala." Luna se dívala na hvězdy a cítila se o něco statečnější.
6Pak si Luna všimla něčeho dalšího. Špička jejího vlastního rohu svítila jemným, teplým světlem, jako by u sebe měla malý měsíček, kamkoli půjde.
7"To světlo jsi měla v sobě vždycky," řekla maminka. "Nejvíc září, když je kolem ticho a tma." Luna si osvětlila cestu svým jemným svitem a tma už jí nepřipadala tak děsivá.
8Tu noc se Luna stočila do klubíčka ve stříbrné trávě. Nechala svůj roh tiše svítit vedle sebe a sledovala hvězdy nad sebou. Pochopila, že tmy se bát nemusí. V ní žijí tiché a krásné věci. Dobrou noc, Luno. Dobrou noc.
