1Vysoko na Marshmallowské hoře žil malý drak jménem Žhavík. Každou noc se všichni ostatní draci stočili do klubíčka a zavřeli oči. Ale v Žhavíkově bříšku stále doutnal malý teplý plamen, který prostě nechtěl zhasnout.
2„Nemůžu spát," zašeptal Žhavík. „Moje jiskřička svítí příliš jasně." Zářila jako malá oranžová hvězdička za jeho žebry, kmitala a tančila, zatímco všichni ostatní snili.
3Žhavík tedy po špičkách prošel kolem spící rodiny a vyšel ven do chladného nočního vzduchu. Nad ním hvězdy pomalu mrkaly, jako by i ony byly trochu ospalé.
4Nejprve potkal sovu s kulatýma očima. „Jak ty se stáváš ospalou?" zeptal se Žhavík. „Vezmu tři pomalé nádechy," zahoukala sova. Žhavík tedy nadechl... a vydechl... nadechl... a vydechl... nadechl... a vydechl.
5Jeho jiskřička trochu pohasla, jako lampa stažená na nejnižší jas. Ale ještě nezhasla. Žhavík tedy kráčel dál po tiché cestičce.
6Pak potkal šneka nesoucího malou lucerničku. „Jak ty se stáváš ospalým?" zeptal se Žhavík. „Představím si nějaké útulné místo," řekl šnek. Žhavík si tedy představil své teplé hnízdo a měkké křídlo maminky, které ho objímá.
7Jeho jiskřička pohasla ještě víc, jako svíčka za záclonkou. Ale ještě nezhasla. Žhavík tedy kráčel dál, až na samý vrchol kopce.
8Tam našel Měsíc, kulatý a laskavý. „Jak ty se stáváš ospalým, malý draku?" zeptal se Měsíc tiše. „Nevím," řekl Žhavík. „Moje jiskřička prostě nechce zhasnout."
9Měsíc se stříbrně usmál. „Tvoje jiskřička přece zhasnout nemá, Žhavíku. Potřebuje se jen zmenšit. Jiskřička, která celou noc zůstává teplá, je přesně to, jak draci sní."
10Žhavík se tedy stočil do klubíčka pod hvězdami. Vzal tři pomalé nádechy a představil si své útulné hnízdo. Jeho jiskřička se zmenšovala a hřála, až se proměnila v nejjemnější záři — a Žhavík se konečně ponořil do nejkrásnějšího dračího snu. Dobrou noc, Žhavíku. Dobrou noc.
