1Ranní slunce pokrylo Green Hill Zone zlatem. Krajina s kopci se blyštila jako naleštěná jablka a klikaté cesty se třpytily ve světle. Dnes byl opravdu velký den – ale ne pro Sonica. Dnes byl důležitý pro Pipa.
2Pip byl malý, hebký králíček s oušky, která mu padala, když byl nervózní. A právě teď mu ouška poskakovala pořád. Stál na začátku cesty ke škole Hilltop, batůžek se mu třásl na ramenou. „Co když zakopnu?“ zašeptal Pip. „A co když se mi všichni vysmějí?“ Bříško měl plné motýlků – a nebyli zrovna veselí.
3Najednou modrý záblesk prosvištěl kolem a zabrzdil přímo před ním. Byl to Sonic the Hedgehog s nejširším úsměvem. „Wow! Vypadáš, jako bys spolkl bouřkový mrak,“ řekl Sonic. „Já jsem Sonic. Co je, nováčku?“
4Pipovi ouška klesla k hlavě. „Já jsem Pip,“ zahučel tichým hláskem. „Mně… mně nejde běhat rychle. A tady jsou všichni tak hrozně rychlí.“ Sonic si přiklekl, aby měli oči ve stejné úrovni. „Rychlost není všechno,“ řekl – a myslel to vážně. „Pojď. Půjdu s tebou dovnitř.“
5Uvnitř školy to bzučelo hovorem. Tails mával z otevřených dveří, Amy vesele volala pozdrav, Knuckles pomalu a vážně kývl. Pip na všechny mrkal a jeho čumáček se chvěl. Všichni vypadali tak sebejistě.
6Ve třídě učitelka, paní Swallow, tleskla. „Dnes máme Den veselého běhu Green Hill! Každý si vybere parťáka a společně poběžíte po Duhové smyčce.“ Pipovi spadlo srdce až do tenisek. Běh. No jasně, že běh.
7„Parťáci?“ zavolala paní Swallow. Sonic si přisunul židli hned vedle Pipa. „Parťáci,“ řekl prostě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
8Na stezce Pip hleděl na startovní čáru. Cesta se vlnila přes měkké kopečky, vedla tunelem ze zlatých květin a obcházela široké modré jezero. Bylo to nádherné. Ale taky hodně dlouhé. „To nezvládnu,“ řekl Pip. „Když zkusím běžet rychle, úplně se mi podlomí nohy.“
9Sonic pomalu přikývl. „Tak prostě nepůjdeme rychle,“ řekl. „Jsi připravený?“ „Ale… ty přece chodíš vždycky rychle,“ podivil se Pip zmateně. Sonic pokrčil rameny a usmál se. „Dneska běžím Pipovou rychlostí.“ A tak vyrazili – žádné rozmazání, žádný sprint. Jen jemný, klidný klus. Pipovo tempo.
10Zlaté květiny šimraly Pipa za ušima, když probíhali tunelem. Z větví nad nimi zpívala rodinka modrých ptáčků. Pipovi se přestaly třást nohy. „Hele,“ vydechl překvapeně Pip. „Tohle je… vlastně fajn.“ „Já ti to říkal,“ mrkl na něj Sonic.
11Pak se stezka prudce stočila a Pip zakopl o kořen. Zastavil se – a jeho ouška klesla až k zemi. „Já to věděl,“ zamumlal tiše. „Vždycky to pokazím.“
12Sonic zastavil hned u něj a posadil se na mechem porostlý kámen. Nebyl netrpělivý. Neběžel dopředu. „Víš kolikrát jsem já naboural do zdi, protože jsem to přehnal s rychlostí?“ usmál se Sonic. „Fakt mnohokrát. A nejen, že bys je spočítal na prstech.“ Pip se podíval nahoru. „Opravdu?“ „Vážně.“ Sonic natáhl ruku. „Odvaha není v tom, jít bez pádu, ale postavit se a zkusit to znovu.“ Pip chvíli pozoroval nataženou ruku, zhluboka se nadechl – a pak ji chytil. Zvedl se a vyrazili znovu – Pipovým tempem, klidně a jistě.
13Když proběhli poslední zatáčku, škola se objevila na dohled a u cílové pásky jásali spolužáci. Tails se smál od ucha k uchu. Amy mávala malou vlaječkou. Knuckles ukázal dva palce nahoru – což je u Knucklese skoro jako oslava. Pip ucítil v hrudi teplo a světlo. Poslední úsek opravdu běžel – doopravdy běžel – a prorazil cílovou pásku se šťastným „JUHŮ!“
14…že tím překvapil i sám sebe. Paní Swallow zatleskala. „Úžasný závěr!“
15Celá třída se seběhla kolem. „Ty jsi byl na konci tak rychlý!“ zvolala Cleo. „A zvládl jsi květinový tunel – já se tam vždycky bojím včel!“
16To odpoledne Sonic a Pip seděli na kopci s výhledem na Green Hill Zone a pozorovali, jak slunce barví krajinu do oranžova. „Díky,“ řekl Pip, „že jsi šel pomalu.“ Sonic ho lehce šťouchl do ramene. „Díky, že jsi mě zpomalil. Viděl jsem dnes poprvé hnízdo modrého ptáka.“ Pip se usmál. Bříško už neměl plné motýlů. No – možná zůstal jeden. Ale ten veselý. A od toho dne, ať už šli rychle, nebo pomalu, byli Sonic a Pip nejlepší kamarádi. Protože největší dobrodružství není o rychlosti. Je o tom, kdo běží po tvém boku.
