1Na širokém slunném kopci se starý kamenný větrný mlýn pomalu otáčel ve svých čtyřech dřevěných ramenou. Tráva tam byla měkká a zelená a teplý vánek jí probíhal jako dlouhý šťastný povzdech.
2Sonic stál u paty mlýna, červené boty zabořené v trávě a jeho zelené oči zářily nápadem. „Pojďme závodit,“ navrhl, „ale jinak než obvykle.“
3Našli čtyři kulaté kameny a položili je rovnoměrně kolem cesty u mlýna. Každý kámen značil zastávku, kde musí závodník počkat na tři dlouhé nádechy, než může pokračovat dál.
4Zvedl se vánek. Tails zavřel oči a cítil, jak ho hladí po srsti. Rozevřel svá dvě ocáska – ne aby letěl, jen aby vnímal – a zjistil, jak se vzduch stáčí kolem starých kamenných stěn.
5U prvního kamene Sonic zastavil. Jeden nádech. Druhý nádech. Třetí. Nožky mu poskakovaly, bodliny na hlavě ho šimraly. Čekání bylo to nejtěžší, co kdy zkusil.
6Za zatáčkou se zastavil i Tails. Pozoroval, jak vánek tancuje mezi rameny větrného mlýna a čeří vysokou trávu. Rozpažil své dva ocásky pro rovnováhu a nechal vzduch, aby mu napověděl: tady není kam spěchat.
7„Nezbrzdi — teda, nespěchej― tedy...“ smál se Sonic. „Vím, jak to myslíš,“ zasmál se Tails, a oba se rozesmáli pod dlouhým zlatým stínem.
8Poslední zatáčku prošli bok po boku, za třetím i čtvrtým kamenem, ani jeden vepředu, ani jeden vzadu.
9Když opět dorazili ke startovnímu kameni, Sonic roztáhl své bílé rukavice dokořán. „Tak kdo vlastně vyhrál?“
10Tails se podíval na Sonica, pak na točící se mlýn a pak na široký zelený kopec. „Zeptej se zítra znovu,“ řekl. „Myslím, že bych si s tebou ten závod chtěl dát ještě jednou.“
