1Na staré venkovské stanici vonělo po jeteli a kouři z uhlí. V posledních zlatých paprscích slunce přijížděl Tomáš k nástupišti a Percy se tiše přidal za něj.
2"Podívej se, Percy!" zvolal Tomáš, oči měl kulaté a jasné. "Na nástupišti se rozsvěcují lucerny!"
3Tomáš nemohl vydržet čekat. "Další se rozsvítí ta dál — ne, vlastně ta blíž — ne, určitě ta dál!" rozkýval se nedočkavě na kolech.
4Percy neřekl nic. Jen tiše sledoval. Jeho široké oči klouzaly — nejbližší lucerna, vzdálená lucerna, blíž, dál — opakující se vzor jako pravidelný rytmus.
5Tomáš ztichl. Lucerna blikla nejdřív blízko, pak dál. Blízko. Dál. Blízko. Dál. Vzor tam byl — klidný a pomalý, jako tichý dech.
6"Aha," špitl Tomáš tichounce. Oči měl najednou měkké.
7Tomáš v duchu sledoval řadu: blízko, dál, blízko, dál — a naposledy svítila ta blízká.
8"Dál," pronesl Tomáš. Nevykřikl to. Řekl to skoro jen tak pro sebe — jako otázka, co se stává odpovědí.
9Poslední vzdálená lucerna se rozsvítila v teplé záři. Percy se široce a vesele usmál.
10Tomáš se také pousmál. Obě mašinky zůstaly sedět koleje vedle koleje a sledovaly, jak večerní záře zalévá stanici vonící po jeteli. Ani jedna nepospíchala odjet.
