1Lenčina ložnice se najednou ponořila do tmy. Lampa zcvakla, světlo z chodby prosvítalo jen tenkou čárou pod dveřmi a všechno bylo najednou jiné. Lena si přitáhla přikrývku až k bradě a čekala.
2A pak — tam. Stříbrný proužek se proplížil mezerou v závěsech. Jeden měsíční paprsek, tichý a bledý, ležel na podlaze jako zapomenutá stuha.
3Lena vysunula jednu nohu zpod přikrývky a postavila ji přímo doprostřed světla. Bylo chladné. Bylo skutečné.
4Sledovala paprsek očima. Vedl ke dřevěné židli u psacího stolu, té, na kterou vždycky odkládala svetr. Svetr vrhal na stěnu nerovný stín — vysoký a zvláštní, jako shrbená postava.
5Lena se podívala na svetr, pak na stín, a znovu na svetr. Prostě jen svetr. Prostě jen stín. Nic víc.
6Měsíční paprsek se dotkl i poličky, lehce přelétl přes hřbety knih, její sněžítko a malou hliněnou želvičku, kterou si sama nabarvila. Viděla její odštípnuté ouško i rozmazanou zelenou glazuru. Pořád to byla ta samá stará želvička.
7Za dveřmi skříně se natahoval větší stín, široký a temný. Leně srdce na chvilku poskočilo. Ale dveře skříně byly otevřené, protože je nechala dokořán, když si vybírala pyžamo. Vzpomněla si na to. Ten stín patřil dveřím. A dveře patřily do jejího pokoje.
8Lena se pomalu nadechla — až do bříška, kde ji přikrývka jemně tiskla — a vydechla. Pokoj se nezměnil. Zůstal tmavý. Ale paprsek měsíce taky nezmizel, byl stále stejný, klidně spočíval svým stříbrným okrajem na stěně.
9Venku byl měsíc prostě tam, jako bývá pokaždé, když je noc jasná. Nedělal nic jiného, než že držel své světlo vysoko nad světem. Nevšímal si Leny, ale i tak jeho paprsek stačil, aby Leně ukázal: svetr, želvičku, dveře a známé, temné tvary všeho, co už tolikrát viděla.
10Zasunula obě nohy zpátky pod přikrývku. Měsíční paprsek ležel na podlaze, klidně a trpělivě. Lena zavřela oči.
