1Prázdné místo na Birch Street čekalo celé jaro. Mezi prasklinami v betonu vyrůstal plevel a zrezlý plot se opíral o drátěný plot. Mei stála na kraji a mžourala do dálky. "Vešlo by se tam nejméně šest záhonů," řekla. Sam přijel blíž a
2podíval se pozorně. „Osm,“ řekl, „když dáme dva záhony podél plotu.“ Oba měli pravdu. Ten večer to nakreslili na papír, seděli u Samova kuchyňského stolu s pastelkami a pravítkem a vesele se dohadovali, která strana by měla být na slunci. V sobotu ráno
3dorazila na místo snad celá ulice. Sousedé přinesli lopaty, sazeničky zabalené v mokrých novinách a termosky s čajem. Dva rodiče zvedli první dřevěný rám, zatímco Mei držela napnutý metr. Sam měl plány připnuté na podložce
4na kolenou a hlasitě říkal rozměry, kdykoli je někdo potřeboval. „Čtyřicet osm palců na šířku,“ připomněl, „ať všichni dosáhnou doprostřed.“ Vyvýšené záhony rostly jeden za druhým. Byly přesně ve správné výšce – ve stejné úrovni jako Samovy opěrky rukou,
5pohodlné i pro babičku, která stála s holí, snadné pro Mei, která se mohla naklonit přes okraj. Dívka ze žlutého domu nosila vodu v konvi s dlouhým hrdlem a šla pomalu, aby nic nevylila. Starší chlapec tlačil plný vozík s vodou pro Sama po hladké cestě, kterou
6vyskládali z plochých kamenů. Sam natočil hubici vozíku a pozoroval, jak se zemina kolem kořenů rajčat zhluboka zvlhčuje. Meiina babička vtlačila do hlíny semínka slunečnice tak, jak ji to kdysi naučila její vlastní babička – tři prsty hluboko, dvě semínka pohromadě,
7aby si mohla navzájem pomáhat. Vysvětlovat to nemusela. Ukázala to Mei na rukou a Mei jen přikývla a udělala to stejně. Ke kořením sousedka vyrobila malé cedulky ze špachtlí a vyřezala do nich různé tvary – kolečko pro mátu, hvězdu pro bazalku,
8hladké oválky pro tymián. Tak mohl každý poznat rostlinu i poslepu, stačilo přejet palcem po značce. Brzy odpoledne už slunce pálilo. Lidé si hledali stín po dvojicích i trojicích a podávali si mezi sebou nakrájené pomeranče. Sam zaparkoval vedle sudu s vodou
9a pomalu pil. Mei seděla na zemi hned u jeho kola, boty stále špinavé od hlíny, a oba pozorovali, jak osm vyvýšených záhonů vypadá, když jsou plné tmavé země a malých zelených začátků. Na plaňku přistála vrabčice a zase odletěla. Mei vytáhla
10poslední sáček se semínky z kapsy. „Fazole,“ řekla. „Ty patří do tvého záhonu,“ odpověděl Sam. Mei vstala a šla k záhonu na slunném konci – přesně k tomu, na kterém se domluvili už u kuchyňského stolu, když byla jejich zahrada ještě jen obrázek v pastelkách a skvělý nápad.
