1Pip a Mech žili na tom samém meandru řeky, kde napůl na slunci a napůl ve stínu ležel plochý šedý kámen. Rádi na něj tiskli nejrůznější věci — mokré listy, tlapky od šťávy z bobulí nebo kousky uhlíků z ohnišť. Ale dnes na něm čekalo něco nového.
2Jedna jediná modrá voskovka, baculatá a vosková, ještě v papírovém obalu. Pip připlazil po čtyřech a očichal ji. Ve stejnou chvíli z mělké vody vyšplouchal Mech a voskovku si také prohlédl čumáčkem. Jejich vousky se skoro dotkly.
3Obě tlapky se natáhly naráz. Pip byl rychlejší a nakreslil přes kámen dlouhou vlnící se čáru. Vypadala jako voda – nebo možná nebe. Mech se díval, vrtěl ocáskem. Pak Pip voskovku položil a šťouchl do ní mokrým čumákem. Mech ji opatrně poválel mezi předními tlapkami a přidal oblouček. A ještě jeden. Malé modré kopečky, nebo snad vlnky. Pak posunul voskovku zpátky. Takto si ji předávali, tam a zpět, a vždy ji nechali ležet uprostřed, aby žádný nemusel prosit. Po chvíli Pip přitiskl vedle modré čáry blátivou tlapku. Hnědá šmouha.
4Mech zamrkal – pak se rozběhl k břehu a našel pomačkaný žlutý květ, který opatrně obtiskl drápkem. Žlutá šmouha vedle hnědé. Obrázek se začal měnit v něco nového.
5Pip očichal řeku, až přinesl stvol zeleného řeřišnice. Mech voskovkou obkreslil tmavou linkou jeho obrys, než začal chřadnout. Zelená uvnitř modrých linií – obrázek ožil.
6Mech ukázal tlapkou proti proudu, kde se zapadající světlo zbarvovalo do oranžova na rákosí. Pip hned pochopil a namočil obě tlapky do červené hlíny na břehu. Oranžová jakž takž. Skoro se to podobalo.
7Natiskli ji v širokých, měkkých tvarech přes horní část kamene – teplý jas nad všemi modrými, zelenými a hnědými odstíny pod ním.
8Voskovka byla už skoro na špalíček, když přestali. Kámen nesl obrázek, který byl samá řeka, samý večer, jejich společné dílo: modrá voda, žluté květy, zelené stonky a měkká načervenalá obloha, která se přes všechno teple skláněla.
9Pip se posadil na zadní a zadíval se na obrázek. Mech se posadil na zadní a zadíval se na obrázek.
10Pak se Mech podíval na Pipa. Pip se podíval na Mecha. Malý zbytek modré voskovky ležel mezi nimi ve zbytku slunečního světla, stále užitečný, stále tam.
