1Babička Jo rozprostřela po kuchyňském stole hromadu látek. Byly tam čtverce i trojúhelníky, proužky i puntíky, kousky hebké jako šepot i pevné jako papírový sáček. „Každá z těch látek,“ řekla babička Jo, „pochází z místa, které máme rády.“
2Amara vzala do ruky čtvereček modrobílé kostkované látky. Lehce voněla po něčem teplém a kořeněném. „To je z prastaré zástěry strýčka Desmonda,“ usmála se babička Jo. „Každou neděli vařil jollof rýži. Bublání toho hrnce bylo slyšet až ke vchodovým dveřím.“ Amara látku opatrně položila zpět, jako by na ní pořád bylo trochu horka.
3Dalším kouskem byl žlutý manšestr, měkký a na jednom okraji už trochu ošoupaný. Babička Jo látku pohladila palcem. „To nám poslala tvoje teta Prija. Je to z povlaku jejího čtecího křesla — toho, ve kterém tě držela na klíně a předčítala ti tři pohádky, pak čtyři, pak pět, protože jsi vždycky řekla: ještě jednu.“ Amara se zasmála. Pořád to říká.
4Byl tam i proužek tmavě zelené vlny, která kdysi bývala šálou. „Tohle nosil děda Kweku na trajektu,“ řekla babička Jo, „když poprvé přivezl tvoji mamku domů z ostrova. Tenkrát prý foukal pořádný mořský vítr.“ Amara přitiskla vlnu ke tváři. Trochu škrábala, ale jí to nevadilo.
5Malý červený trojúhelník měl na sobě bílé notičky. Babička Jo ho podržela proti světlu od okna. „To je ze záclon v bytě sestřenice Leily — v tom nad hudební školou. Každý večer zespodu zněly cvičné stupnice. Leila říkávala, že je to jako bydlet vevnitř v písničce.“
6Amara začala kousky rozkládat na stole, přesouvala je jako puzzle, které má spoustu správných řešení. Bylo tam lněné prostírání z ubrusu, kde se babička Jo učila válet knedlíky. Hebký šedý flanel z pyžama, které Amara nosila u tatínka, když jí na pohovce dělal hnízdečko, protože její pokoj ještě nebyl hotový. Oranžová bavlna ze slunečního klobouku, co dvakrát uletěl za bratranci na daleký západ a pokaždé ho smíchem doběhli a chytili. Každý kousek byl malý. Ani jeden spolu neladil.
7„Babičko Jo,“ zeptala se Amara, „když jsou tak rozdílné, bude to vůbec hezké?“ Babička Jo navlékla jehlu a sedla si vedle ní. „Uvidíme společně.“
8Šily pomalu. Nejprve babiččiny ruce vedly Amaru, potom ji nechaly šít samotnou. Kostkovaný čtverec patřil vedle žlutého manšestru. Zelená vlna se tulila k červenému záclonovému trojúhelníku. Šedý flanel si našel místo u oranžové z klobouku a lněné prostírání drželo všechny pohromadě uprostřed jako jistá ruka.
9Když Amara zvedla hotový čtverec — byl první z mnoha, které spolu ušijí — viděla kuchyni strýčka Desmonda i křeslo tety Priji na jeden pohled. Viděla trajekt, stoupající hudbu, pohovkové hnízdo i honičku s kloboukem najednou, a nemusela si vybírat jen něco. „Je veliký,“ zašeptala, i když byl čtverec jen jako polštář.
10„Ještě poroste,“ usmála se babička Jo. Venku pronikalo zlaté pozdně odpolední světlo oknem, někde v ulici bouchly dveře a někdo zavolal jméno — a na chvilku to znělo jako všechny domovy najednou.
