1Déšť padal v tenkých rovných pramíncích a bubnoval na chodník jako sto malých prstíků. Theo vykročil ze zápraží domu číslo čtyři, nad hlavou otevřený malý červený deštník. Byl právě tak široký, aby mu udržel ramena v suchu – a ani o kousek víc.
2Na rohu stála paní Papadopoulosová a tiskla si noviny na vlasy. Její nákupní tašky povisle smáčel déšť. Theo se k ní nenápadně přiblížil a naklonil deštník tak, aby suchý okraj chránil její stříbrné vlasy. Zasmála se – krátce a překvapeně – a noviny si zastrčila pod paži.
3"Podržíš mi to chviličku?" požádala ho a podala mu dvě tašky, zatímco hledala klíče v kapse kabátu. Theo je držel pevně. Rukáv mu zvlhl, ale vůbec mu to nevadilo.
4O kousek dál, kde dub prorůstá chodníkem, stál chlapec jménem Darius a zůstal uvězněný před širokou, lesklou kaluží. Táhla se přímo přes cestu, od obrubníku k obrubníku, temná a hluboká. Theo ji opatrně obešel, jednu tašku táhl s sebou. "Nechod‘ napřímo!" zavolal na Dariuse. "U lampy je to jen mělké, běž tudy."
5Darius přeskočil po okraji a skončil bezpečně na suchém kousku chodníku. Zasmál se, setřásl déšť z kapuce a běžel dál.
6Paní Papadopoulosová už byla u dveří domu číslo jedenáct. Vzala si zpět tašky a Theovi vtiskla do ruky malý papírový sáček – teplý a vonící po skořici. "Za to, že jsi šel se mnou," řekla.
7Theo sáček schoval pod bundu a pokračoval v cestě. U červené poštovní schránky držel Darius otevřené dveře květinářství ženě s kočárkem. Chytli se pohledem a Darius na Thea mávl – tak, jako když někdo zná malé tajemství: "Viděl jsem, co jsi udělal tam vzadu."
8Déšť zeslábl v jemnou mlhu.
9Theo složil deštník těsně před svou brankou a jednou jím zatřásl, takže kapky rozlétly se v jasném oblouku přes živý plot. Boty měl vlhké. Na koleni kalhot blátivá skvrnka. Skořicový sáček stále hřál u žeber.
10O kus dál někdo rozbalil zářivě žlutý deštník – už pod ním kráčeli dva lidé spolu.
