1Milo, malý mýval, měl pruhovaný ocásek, maskovaný obličej a bříško, které mu kručelo, když měl hlad. Ale někdy v něm kručelo něco jiného — něco beze jména. Něco, co připomínalo počasí. Jednoho rána Milo vyskočil ze svého doupěte do zlatavou září zalitého lesa. Dnes byl den řekopikniku! Jeho tlapky dupaly po mechu. V hrudi ho šimrilo a hřálo, skoro jako by měl slunce ukryté hned za žebry.
2"Slunečno!" zahlásil, aniž by někoho oslovil, protože přesně tak se cítil uvnitř – široký, jasný a plný radosti.
3Pak si ale Milo všiml, že cesta k řece vypadá jinak. Přes stezku ležel starý dub a Milo nevěděl, kudy dál. Bříško se mu stáhlo. Přikradl se tichý, šedý pocit, jakoby mráčky pomalu přejížděly přes ranní oblohu.
4"Zataženo," řekl potichu Milo. Přišoural se ke své babičce, Nanně Brecce, která nesla piknikový košík. "Cítím se uvnitř zataženě," svěřil se jí. "Nevím, kudy jít." Nanna Brecka položila košík a jemně přitiskla svůj šedě chlupatý čumáček k jeho. "Mraky jsou v pořádku," řekla. "Nikdy nezůstanou napořád."
5Společně našli novou cestičku.
6Ale když přišel jeho bratranec Pip a převrhl Milovy úhledně srovnané kamínky u řeky — žuch, žbluňk, pryč — mraky uvnitř najednou potemněly, byly hlasité a jiskřivé.
7"BOUŘKOVO!" zavrčel Milo a ocas se mu naježil. Cítil se jako hrom. Nekousl. Neškrábl. Ale dupnul všemi čtyřmi tlapkami do bláta a ten pocit v něm řVAL, přesně jako opravdový hrom — velký, hlasitý a příliš silný.
8Nanna Brecka přišla blíž. "Tahle bouřka potřebuje dýchání," řekla. Milo se zhluboka nadechl nosem — pomalu, jako plyne řeka — a vydechl pusou. Jednou. Podruhé. Potřetí. Hrom v něm byl s každým výdechem o kousek dál.
9Později, když Pip našel kamínky a pomohl je znovu postavit, objevil se jiný pocit. Tichý a těžký, jako déšť, který padá jemně a ne a ne přestat.
10Milo se stočil na okraji deky, bradu opřenou o tlapky. "Deštivo," zamumlal. Vlastně ani nevěděl proč. Někdy ten deštivý pocit prostě přijde.
11Nanna Brecka si k němu sedla a napřed nic neříkala. Byla prostě jen tam, hřejivá a klidná. Pak řekla: "Déšť pomáhá věcem růst, víš." Milo neodpověděl. Jen přitiskl svůj malý maskovaný obličej k její měkké srsti a čekal. Tak jako čekáš, když jsou mraky těžké — věříš, že nebe pořád ví, jak se zase vyjasnit. A pomalu — přesně tak, jak se počasí vždycky jednou změní — se to stalo.
12Řeka se zaleskla. Pip zavolal z mělčin. A za Milovými žebry se znovu rozsvítilo malé slunečné teplo. Milo vyskočil na všechny čtyři tlapky a rozběhl se k vodě, pruhatý ocas vlál jako vlaječka. Počasí uvnitř se změnilo.
