1Hluboko ve starém zeleném lese, kde duby rostly tak vysoko, že jejich vrcholky šimraly mraky, žila dívka, které všichni říkali Karkulka. Nosila karmínový vlněný plášť, který jí ušila babička, a nesundávala ho nikdy — ani za teplých rán, jako bylo právě toto.
2Karkulka přikývla, pověsila košík na paži a vykročila do lesa.
3Stezka se vinula mezi mechem porostlými kořeny a skvrnami slunečního světla. Po obou stranách se kývaly zvonky. Karkulka si prozpěvovala, tmavé copy se jí houpaly a hnědé botičky tiše šustily po spadaném listí.
4Karkulčiny prsty se sevřely kolem ucha košíku. Vzpomněla si, co jí maminka vždy říkávala: Cizím lidem neříkej, kam jdeš. „Jen tak procházím," odpověděla zdvořile a nepřestala kráčet.
5Karkulka si všimla jeho pohledu. Všimla si i zkratky a toho, jak rychle už po ní kluše.
6Nešla za ním. Zůstala na široké, světlem prosáklé stezce a kráčela ještě klidněji než předtím.
7Ale dřív než stačila Karkulka sáhnout na závoru, ozval se zevnitř tichý zvuk — pevné cvaknutí zasouvaného šoupátka. Babička už zaslechla velké tlapy na zahradních kamenech a sama si pevně zamkla dveře.
8Dřevorubec vyšel z lesa, sekeru přes rameno, a prostě se postavil na dobře viditelné místo uprostřed mýtiny. To stačilo. Vlk, který si přál jen klidné a nepovšimnuté ráno, najednou zjistil, že mýtina je příliš plná lidí a příliš jasně osvětlená.
9Jednou se podíval na dřevorubce, jednou na Karkulku, která klidně stála u svého košíku, a pak se bez jediného zvuku protáhl zpátky mezi jedlemi.
10„Pojď dál, zlatíčko," řekla babička. „Na stole jsem udělala místo pro medové koláčky." Karkulka zvedla košík, narovnala si karmínovou kapuci a vstoupila dovnitř, kde bylo u krbu teplo a bezinkový čaj byl právě připravený k nalití.
