1Les začínal hned za chaloupkou dřevorubce, kde borovice rostly tak vysoko, že jejich vrcholky mizely v oblacích. Jednoho jasného podzimního rána Jeníček a Mařenka sledovali liščí stezku stále hlouběji mezi šustícím zlatavým listím — a v poledne už neslyšeli sekeru dřevorubce.
2Když se ale otočili, každá drobečka byla pryč. Tučná sojka hopkovala pryč mezi kořeny a vypadala přitom velice spokojeně. Mařenka si přitáhla rezavě červený šátek a vzala bratra za ruku. „Tak půjdeme dál," řekla pevně. „Zastavit se uprostřed cesty ještě nikomu nepomohlo."
3Šli tak dlouho, až světlo zezlátlo jako med, a pak — mezerou mezi břízami — ji spatřili. Malou chaloupku se zdmi barvy perníku, střechou pokrytou tím, co vypadalo jako lisovaný marcipán, a okenními truhlíky plnými sněhobílých cukrových kvítků. Sladká vůně skořice visela ve studeném vzduchu jako teplé objetí.
4Druhého rána už Jeníček zametl dvůr, Mařenka drhla hrnce a nové úkoly se objevovaly, jakmile byly ty staré hotové. Kdykoli zmínili, že chtějí domů, žena vymyslela ještě jeden naléhavý úkol.
5„Chce nás tu udržet," zašeptala Mařenka Jeníčkovi toho večera, zatímco žena dřímala ve svém křesle.
6Jeníček přemýšlel pečlivě, jak to vždy dělal, když bylo třeba rozmotat nějaký problém. „Pak musíme být chytřejší než chytří," zašeptal zpátky.
7„Pusťte mě okamžitě!" ozval se tlumený hlas zpoza dveří. „Pošleme mlynářovu rodinu, aby vás odemkla, až půjde přes údolí," zavolala Mařenka zpátky, protože to bylo laskavé a rozumné slíbit — a myslela to vážně.
8Mařenka sledovala trasu jedním prstem. „Tady. Přejdeme most z kamenných šlapáků, půjdeme podél řeky na sever a ještě před večeří vyjdeme z lesa."
9Opustili chaloupku rychlým krokem, mapa bezpečně ukrytá za Jeníčkovou vestou přes jeho krémovou lněnou košili. Les se teď zdál jiný — ne strašidelný, jen obrovský a upřímný. Sojky volaly nad jejich hlavami. Listí se točilo dolů v chladném vánku.
10Jeníček a Mařenka se na sebe podívali přes poslední šikmý pruh odpoledního slunce — a pak oba začali běžet.
