1V království, kde každé ráno hrála hudba a z každé věže vlály vlajky, žil Císař, který miloval šaty nade vše. Měl sametové pláště ve dvanácti barvách, sedm párů vyšívaných střevíčků a malou zlatou čepičku, kterou nosil lehce nakloněnou na stranu. Každou hodinu navštěvoval svůj šatník, aby se obdivoval v dlouhém zrcadle.
2Jednoho podzimního rána přišli k branám paláce dva cizinci. „Vaše Veličenstvo," řekli s hlubokými úklonami, „jsme nejlepší tkalci na světě. Dovedeme utkat látku tak výjimečnou, tak kouzelnou, že se stane zcela neviditelnou pro každého, kdo je hloupý nebo nevhodný pro svůj úřad." Císařovy oči se rozšířily úžasem. „Představte si kabát z takové látky!" pomyslel si. „Hned bych poznal, kdo u mého dvora je chytrý a kdo ne!" Zatleskal rukama a nařídil jim, aby ihned začali.
3Uplynulo několik dní. Císař poslal svého nejdůvěryhodnějšího ministra zkontrolovat, jak práce pokračuje. Starý ministr se pozorně naklonil nad tkalcovský stav. Neviděl nic – vůbec nic – jen holé dřevěné rámy a prázdný vzduch. Srdce mu tlouklo v hrudi. „Jsem snad hloupý?" pomyslel si vyděšeně. „Jsem snad nevhodný pro svůj úřad?" Neodvážil se říct ani slovo pravdy.
4„Ó, je to nádherné!" hlásil Císaři. „Ty barvy! Ten vzor! Úžasné!" Císař poslal dalšího rádce, pak ještě jednoho. Každý z nich neviděl nic. Každý z nich neřekl nic pravdivého a vrátil se s hlášením, že látka je to nejskvělejší, co kdy spatřil.
5Tkalci předstírali, že stříhají a šijí nůžkami, které stříhaly jen vzduch. Ráno průvodu zvedli prázdné ruce.
6„Oblek Vašeho Veličenstva je hotov!" Oblékli ho do ničeho přes jeho prostou krémovou košili a krémové kalhoty a on stál před zrcadlem a vážně přikyvoval. Každý dvořan v místnosti tleskal a volal: „Ten splývavý střih! Ta barva! Úžasné! Nic Vašemu Veličenstvu nikdy tak neslušelo!"
7Tu se odněkud od fontány ozval malý, jasný hlas. „Vždyť on nemá žádné pořádné šaty!" U přední řady davu stálo asi sedmileté dítě – pihovatá tvář, velké hnědé oči klidně mrkající, hořčicový kabátek zapnutý až ke krku proti chladu. V tom hlase nebyla žádná zlomyslnost, jen prostá upřímnost, tak jak dítě říká, že nebe je modré nebo že déšť je mokrý.
8Vše se zahalilo tichem. Pak někdo v davu zašeptal: „To dítě má pravdu." Pak další hlas: „Opravdu nemá." A pomalu, jako kámen dopadající do klidné vody, se pravda rozlila každým člověkem, který tam stál, až celý dav tiše a poctivě mumlal totéž.
9Nakonec se podíval na dítě u fontány, které se na něj prostě dívalo zpátky.
10Císař napřímil ramena, zvedl bradu a kráčel – pomalu, s velkou důstojností – celou cestu zpět do paláce.
