1Brum byl mladý hnědý medvídek, kulatouchý a čtyřnohý, a ještě se mu vůbec nechtělo spát. Venku už se do doupěte snesla noc, měkká a tmavá jako deka přetažená přes kopce. Brum se tiše dobelhal ke vchodu a nasál chladný vzduch. "Budu počítat tiché věci," zabručel si pro sebe velmi potichu. Jedna.
2Potůček si povídal s kamínky – ššš, ššš, ššš – a klopýtal tmou. Brum naslouchal pozorně oběma ušima. Jedna tichá věc. Dvě.
3List pustil svou větev a snášel se dolů, dolů, dolů – neslyšně. Brum sledoval, jak přistál. Dvě tiché věci. Tři.
4Vysoké borovice se houpaly a vítr v jehličí zašeptal huuuuu — tak jemně, že ho málem nebylo slyšet. Tři tiché věci. Čtyři.
5Můra pohybovala svými zaprášenými křídly po kůře starého kmene. Ani hlásku. Čtyři tiché věci. Pět.
6Měsíc vyplul zpoza mraku a rozlil bledé světlo po mechu. Brum na něj mrkl. Pět tichých věcí. Šest.
7Žába seděla úplně tiše u rákosí. Neskočila. Nekvákla. Jen tak seděla. Šest tichých věcí. Sedm.
8Brum se vrátil zpátky do doupěte a suché listí mu pod tlapkami tiše zakřupalo – křup, křup, křup. Sedm tichých věcí. Osm.
9Vzadu v doupěti spala jeho maminka, její teplý bok se pomalu zvedal a klesal, zvedal a klesal. Osm tichých věcí. Devět. Brum se k ní schoulil a ucítil hluboké, měkké bušení jejího srdce pod tvářičkou. Devět tichých věcí. Deset.
10Nadechl se – pomalu – a vydechl – pomalu – a cítil, jak se jeho vlastní dech ztišuje jako obláček. Deset tichých věcí. Brumovi ztěžkla víčka. Všechny čtyři tlapky ztichly. A zatímco venku dál potůček tiše šuměl mezi kamínky, můra seděla na pařezu a měsíc svítil, pořád dál a dál…



